28. června 2013
26. června 2013
24. června 2013
Ranní ptáče dál doskáče? Těžko!
Zase jeden vykecávací
článek o mně. Tentokrát na téma ranní vstávání (nebo spíš nevstávání) a vůbec
spaní obecně.
Myslím si,
že rána mohu směle zařadit mezi nejhorší části dne. Opravdu nechápu, co na tom někdo může třeba
vidět hezkého. Nějaký východ slunce a romantické snídaně do postele? Pchá,
jděte s tím někam. Ať by byl východ sebekrásnější a snídaně
seberomantičtější, já budu akorát protivná, kvůli tomu, že jste mě vzbudili.
22. června 2013
Vějíř jako naušnice
náladu ani čas. Dneska jsem ale se pustila do výroby náušnic ve tvaru malých vějířků, což sice není úplně klasické origami, nicméně jako základní materiál mi posloužil papír, tudíž to za origami náušnice můžu klidně vydávat.
20. června 2013
17. června 2013
Kruh
Základní informace
- Autor: Sara B. Elfgreenová, Mats Strandberg
- Žánr: Fantasy, paranormální jevy
- Rok vydání: 2012
- Série: Engolsrors#1
- Anotace: Apokalypsa začíná v Bergslagenu.
Postavy
Minoo, Rebeka, Vanessa, Anne-Karin, Ida, Linnéa. Šest dívek, které se snad nemůžou více lišit. Každá má svoje problémy, ale přesto spolu musejí spolupracovat a plně si důvěřovat.
Musím říci, že postavy jsou napsány vážně skvěle. Ani nevím, kdo se mi líbil nejvíc, protože každá měla své chyby a každá mě svým chováním trochu štvala. Štvaly mě ale tím způsobem, který zapříčiní, že nejsou bezchybné, což vždy uvítám. Abych to shrnula určitě nejsou černobílé.
Styl autorů
Celý příběh je napsán v třetí osobě, ale zároveň se tu střídají pohledy všech děvčat, což mi přišlo vážně senzační. Bylo zajímavé sledovat, jak má každá na věc jiný názor a uvažuje, jestli má ostatním povědět o svém "kostlivci ve skříni".
Dále musím přiznat, že je knížka neuvěřitelně čtivá a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Vzhledem k tomu, že má přes 500 stránek to znamenalo, že jsem četla dva dny prakticky non-stop a pak jsem si došla pro druhý díl.
Dále musím přiznat, že je knížka neuvěřitelně čtivá a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Vzhledem k tomu, že má přes 500 stránek to znamenalo, že jsem četla dva dny prakticky non-stop a pak jsem si došla pro druhý díl.
Hodnocení
Na začátek se musím přiznat, že jsem dosud žádnou jinou severskou knížku nečetla(dokonce i Nesbø se mi zatím vyhýbá) a jsem moc ráda, že Kruh je moje první, protože mě opravdu mile překvapil.
Co mě překvapilo? Určitě samotný příběh, protože jsem rozhodně nečekala, že bude takhle propracovaný, což se ještě zvýraznilo tím, že autoři odhalovali informace kousek po kousku a skládačka do sebe pomalu zapadala. Postupně se tedy ukazovalo, že problém, který Vyvolené mají, je mnohem složitější.
Rovněž styl se mi velmi zamlouval. Ze začátku jsem byla sice trochu zmatená, protože jsem se v tolika pohledech úplně neorientovala, ale po pár kapitolách se to srovnalo a já si mohla knihu nerušeně užívat.
Jako další plus bych určitě brala, že při čtení budete muset trochu přemýšlet, protože kniha je nabita emocemi, ne vždy zrovna pozitivními. Určitě se také nestane, aby jste po odložení na příběh rázem zapomněli. Alespoň já jsem se tím v myšlenkách zaobírala docela dlouho.
Postavy na mě ale zapůsobily asi nejvíce, protože spoustu knížek nemá moc propracovaného jednoho, dva hlavní hrdiny, ale tady je jich šest a zajímavý a originální charakter mají všechny. Také si myslím, že každý se v jedné dívce nebo i ve více sám najde.
Mohla bych toho napsat více, ale protože je recenze už poměrně dlouhá, nechám si něco na popsání druhého dílu, který mám zrovna rozečtený.
Pokud máte rádi paranormální témata, určitě doporučuji. Myslím si, že je to vážně skvěle napsaná knížka, já hodnotím devítkou.
15. června 2013
Bohové Olympu - Proroctví
Základní informace
- Autor: Rick Riordan
- Žánr: Fantasy, řecká mytologie
- Rok vydání: 2012
- Série: Bohové Olympu#1
- Anotace: Vítejte zpátky v Táboře polokrevných! Volné pokračování napínavé dobrodružné série Percy Jackson právě začíná!
Do Tábora polokrevných přicházejí noví hrdinové Jason, Piper a Leo. Ale než se stačí pořádně rozkoukat, čeká je nebezpečná výprava, vedená záhadným proroctvím. A podaří se při tom všem vypátrat i Percyho Jacksona, ztraceného hrdinu?
Není tak zlé probudit se v autobuse cestou na školní exkurzi mezi svou dívkou a nejlepším kamarádem. Pořádný malér ale je, když spolužáky nepoznáváš, nevíš ani, kdo jsi sám, a netušíš, jak ses tam vůbec ocitl! A to všechno je jenom začátek, protože na výletě v Grand Canyonu se začnou dít vážně strašlivé věci…
Postavy
- Jason: Rozený vůdce, který si ale bohužel nepamatuje, kdo je. Bylo zajímavé sledovat, jak si snaží vzpomenout na svůj minulý život, protože tuší, že je to něco hodně důležitého. Nevadil mi, ale mezi mé oblíbené postavy bych ho asi ale také nezařadila.
- Piper: Dcera Afrodity a filmové hvězdy. Krásná a navíc chytrá. Už od začátku mi přišla sympatická a postupně se mi zamlouvala čím dál, tím víc.
- Leo: Piper byla sice sympatická, ale nejlepší postavou pro mě byl bezesporu Leo. Trochu střelený, ale jeho hlášky prostě neměly chybu.
Postavy se mi moc a moc zamlouvaly, každý byl úplně jiný, každý, mimo záchrany světa, řešil svoje problémy. Což by možná mohlo vyznít trochu rušivě, ale autor je naštěstí udržel ve snesitelné míře, takže to jen dokreslovalo rozdílnost postav.
Styl autora
Psáno v er-formě, ale střídaly se pohledy všech třech hlavních postav. Podle toho, na koho se autor zaměřil, pojmenoval kapitolu, což je možná trochu zbytečné. Neřekla bych, že by někdo bez toho nepoznal, koho zrovna sleduje. Ale to je jen taková drobnost.
Možná by mohl být rozjezd trochu živější, ale na konci o nějakou akci není nouze, takže jsem si trochu nudnější začátek bohatě vynahradila. Na druhou stranu se nejednalo o první půlku, ale jen prvních pár kapitol, tudíž žádná katastrofa.
Možná by mohl být rozjezd trochu živější, ale na konci o nějakou akci není nouze, takže jsem si trochu nudnější začátek bohatě vynahradila. Na druhou stranu se nejednalo o první půlku, ale jen prvních pár kapitol, tudíž žádná katastrofa.
Hodnocení
Začneme tradičně tím, proč jsem se vůbec do knížky pustila. O sérii Percy Jackson a Ricku Riordanovi jsem četla spoustu chvály a když se k tomu navíc přidal název Bohové Olympu, byla kniha k recenzi vybrána. Jen abych vysvětlila, co mě tak zaujalo na názvu. Už jsem to tu, myslím, psala, ale kdo si pamatuje každou blbost, co jsem napsala, že? Tak teď už k věci, líbí se mi a vždycky se mi hrozně líbila řecká mytologie, s radostí tedy sáhnu po každé knížce, kde by se mohla vyskytovat.Obvykle mi nedělá problém, zda se knížka líbila, nebo ne, případně vyjmenovat všechny plusy a minusy, ale přiznám se, že teď vážně netuším. Úplně první dojem byl: "Nelíbilo, ztráta času." Když jsem se ale nad tím trochu zamyslela, nenašla jsem žádný důvod, proč by se mi to mělo vlastně nelíbit.
Příběh je krásně propracovaný stejně jako postavy. Čtivost knížce také nemůžu upřít. Akce. Celkem vtipné.
Jedna věc, která se mi vážně nelíbila se ale našla. Obálka. Já mám osobně nejraději úplně jednoduché, ale dobrá, to je už věc názoru. Na tom, že by měla korespondovat s obsahem, se ale asi shodne většina. Jistě, já si to taky myslím. Ale proč mi proboha obálka musí spoilerovat děj!?
Vlastně ještě jedna. Jak to už v mých recenzích bývá, zase si jednou postěžuji na překlad. Původní název je Heroes of Olympus - Lost hero. Proroctví místo Lost hero beru, možná mi dokonce přijde trochu výstižnější než originál. Ale proč místo hrdinů dávají bohy, když o bozích to víceméně není? Opravdu nechápu.
Takže shrnutí... Kdybych dělala zcela objektivní recenzi, tak musím říct, že je to skvěle napsaná kniha a prakticky se jí nedá nic vytknout. Protože se ale jedná o zcela objektivní recenzi na mém blogu, myslím si, že si můžu dovolit vložit do hodnocení trochu svého osobního pocitu. A mně se z neznámých důvodů zrovna dvakrát nelíbila. Dávám tedy po dlouhém rozmýšlení číslo sedm.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.
13. června 2013
Zvířecí outfity 6
Dnešní, už šesté, zvířecí outfity jsou zase jednou pro změnu méně povídací, ale já si stejně myslím, že texty u obrázků z polyvore stejně nikdo moc nečte, co?
První inspirací mi byla rybička jménem tetra neonová.
A ano, vidíte správně, překvapivě jsem zvládla vytvořit model bez šatů, sukně, klobouku a podpatků. Takových jste od mě ještě moc neviděli, že?
Když už vážně nemůžu žádné zajímavé zvíře najít, sahám většinou po papoušcích, tenhle se konkrétně jmenuje papežík zelenohřbetý.
Jestli minulý model byl na mne neobvyklý a postrádal spoustu typických věcích, tak můžete vidět, že tady jsem se naopak vyřádila.
První inspirací mi byla rybička jménem tetra neonová.A ano, vidíte správně, překvapivě jsem zvládla vytvořit model bez šatů, sukně, klobouku a podpatků. Takových jste od mě ještě moc neviděli, že?
Jestli minulý model byl na mne neobvyklý a postrádal spoustu typických věcích, tak můžete vidět, že tady jsem se naopak vyřádila.

6. června 2013
KŠ: 9 oblíbených autorů aneb moje záruka kvality - 1.část
V dnešním díle knižní školky vám představím moje nejoblíbenější spisovatele. Článek mám rozepsaný už docela dlouho, ale nějak jsem pořád neměla čas dopsat ho. Tak konečně, alespoň první část. (Což samozřejmě vůbec není kvůli tomu, že bych nestíhala, ale kvůli tomu, aby to nebylo tak dlouhé.) První díl školky je tady.
Jak originální, že? Je to ale určitě první jméno, na které si vzpomenu, takže tu prostě nesmí chybět. Její knihy ale asi představovat nemusím, že? :-)
Spousta lidí prý začalo číst právě díky Harry Potterovi, což se ale mě netýkalo. Já jsem četla vždycky. Vlastně bych se nedivila, kdybych se sápala po knížkách už v porodnici. K mánii se sérií o čarodějnickém učni jsem byla ale ze začátku zcela imunní. Pak jsem viděla film, už ani nevím, co to bylo za díl, a uznala jsem, že úplně kravina to není, ale takový cirkus s tím dělat? Když se mi ale dostala do ruky knížka, pochopila jsem.
Další člověk, který na mém seznamu rozhodně nesmí chybět. Autor Úžasné zeměplochy, nad kterou už jsem se tu rozplývala jednou. Koho by to zajímalo, článek je zde. Pro ty, kterým se to číst nechce, napíšu ještě jednou, proč jsem si ho tak oblíbila. Je neuvěřitelně vtipný způsobem, který možná není úplně klasický, nicméně já se u jeho knížek směji od začátku do konce. A jeho přirovnání a poznámky pod čarou také nemají chybu. Zjišťuji, že popsat jeho styl, tak abych ho vystihla, mi dělá trochu problém, doporučuji přečíst cokoliv od něj, pochopíte.
Moje poslední knížka od Pracheta ale nebyla ze Zeměplochy, ale pobavila jsem se při ní mnohem víc. Jmenuje se Nefalšovaná kočka aneb kampaň za opravdové kočky. "Kočičí literatury" mám načteno poměrně dost, ale Nefalšovaná kočka si stojí hooodně vysoko nad ostatními. Nechovatelům koček se možná může zdát, že si místy autor trochu vymýšlí. Nevymýšlí. Je mnohem pravdivější než všechny možně encyklopedie a jiné naučné knihy dohromady.
Jak jsem psala dívčí romány příliš nemusím, ale u Meg klidně udělám výjimku. K jejím nejznámějším knížkám patří Princezniny deníky, já jsem si ale zatím asi nejvíce oblíbila sérii Meditátor. I když Hrdinku snadno a rychle taky není špatné, ale takhle bych mohla vyjmenovat snad všechno, co jsem od ní četla.
Kvalita jejích knížek je podstatně vyšší než taková ta klasická červená knihovna a navíc několikanásobně vtipnější. Sice je pravda, že hlavní hrdinky jednotlivých knížek jsou si sice hodně podobné a většinou i námět se příliš neliší, ovšem její styl psaní si vždy hrozně užívám. Hluboký smysl v jejích knížkách asi nenajdete, ale pokud hledám nějakou oddechovku, vím, že tady zklamání nezažiji. Vtipné, rychle to uteče. Co víc si přát?
Četla jsem od něho sice jen Farmu zvířat a 1984, ale věřím, že se seznam bude brzy rozšiřovat. A jestliže jsem po předchozí autorce sáhnu, když si chci odpočnout, tak Orwell je naproti tomu značně depresivní a přemýšlení nad obsahem se tady nevyhnete.
Jak jsem se k němu dostala? Farmu zvířat jsme měli jako povinnou četbu a když jsem se doma koukala, jestli ji máme, našla jsem jenom 1984. Na otázku, jaké to je, mi mamka odpověděla, že neví, jestli se mi to bude líbit, možná spíš až budu starší. Co myslíte? Samozřejmě jsem ji hned večer začala číst. Nejen, že se mi líbila. Na konci jsem usoudila, že se jedná o jednu z nejlepších knih, co znám.
Farma zvířat i 1984 mají vlastně podobné témat. Diktatura, totalita. Pokud bych je ale měla srovnat, tak bych řekla, že Farma je dětské vydání 1984. Není to tak děsivé, jsou tam zvířátka... To už je skoro jako pohádka na dobrou noc.
Ještě o jedné věci jsem chtěla napsat. Ač téma jednoduché není, obě dvě knížky se čtou poměrně snadno, nic složitého, což u knih takového typu není zrovna obvyklé. Rozhodně velké plus.
- J. K. Rowlingová
Jak originální, že? Je to ale určitě první jméno, na které si vzpomenu, takže tu prostě nesmí chybět. Její knihy ale asi představovat nemusím, že? :-)Spousta lidí prý začalo číst právě díky Harry Potterovi, což se ale mě netýkalo. Já jsem četla vždycky. Vlastně bych se nedivila, kdybych se sápala po knížkách už v porodnici. K mánii se sérií o čarodějnickém učni jsem byla ale ze začátku zcela imunní. Pak jsem viděla film, už ani nevím, co to bylo za díl, a uznala jsem, že úplně kravina to není, ale takový cirkus s tím dělat? Když se mi ale dostala do ruky knížka, pochopila jsem.
Vážně se mi líbí, jak je celá série bezvadně promyšlená. Zmínka v prvním díle se objeví jako důležitá informace v posledním, všechno na sebe navazuje, vše souvisí. Navíc napsat sedmidílnou sérii, která by zbytečně nenatahovala a taky nenudila, každý nezvládne. Pro mě Spisovatelka s velkým "S" .
Jinak momentálně jsem vážně zvědavá na Prázdné místo a mám dilema jestli koupit, nebo počkat, až ho budou mít v knihovně. Nevím.
- Terry Prachet
Další člověk, který na mém seznamu rozhodně nesmí chybět. Autor Úžasné zeměplochy, nad kterou už jsem se tu rozplývala jednou. Koho by to zajímalo, článek je zde. Pro ty, kterým se to číst nechce, napíšu ještě jednou, proč jsem si ho tak oblíbila. Je neuvěřitelně vtipný způsobem, který možná není úplně klasický, nicméně já se u jeho knížek směji od začátku do konce. A jeho přirovnání a poznámky pod čarou také nemají chybu. Zjišťuji, že popsat jeho styl, tak abych ho vystihla, mi dělá trochu problém, doporučuji přečíst cokoliv od něj, pochopíte.Moje poslední knížka od Pracheta ale nebyla ze Zeměplochy, ale pobavila jsem se při ní mnohem víc. Jmenuje se Nefalšovaná kočka aneb kampaň za opravdové kočky. "Kočičí literatury" mám načteno poměrně dost, ale Nefalšovaná kočka si stojí hooodně vysoko nad ostatními. Nechovatelům koček se možná může zdát, že si místy autor trochu vymýšlí. Nevymýšlí. Je mnohem pravdivější než všechny možně encyklopedie a jiné naučné knihy dohromady.
- Jane Austenová
Teď zabruslíme trochu do minulosti. Současné dívčí romány jsem nikdy moc nehltala, ale Jane Austenová? To je jiná. Na rozdíl od normálních románků to má dokonce i nějaký ten děj, propracované postavy(pokud jste četli nějaké moje recenze, víte, že si toho dost všímám) a navíc, když jsou knížky někoho čteny 200 let, tak asi nebudou úplně špatné.
Samozřejmě, naprostá klasika je Pýcha a předsudek, ale já mám osobně slabost pro Emmu, o které jsem psala v jednom z mých prvních příspěvků. Budu se opakovat, ale Emma je pro mě jedna z nejlepších postav, se kterými jsem se mohla potkat.
Samozřejmě, naprostá klasika je Pýcha a předsudek, ale já mám osobně slabost pro Emmu, o které jsem psala v jednom z mých prvních příspěvků. Budu se opakovat, ale Emma je pro mě jedna z nejlepších postav, se kterými jsem se mohla potkat.
- Meg Cabotová
Jak jsem psala dívčí romány příliš nemusím, ale u Meg klidně udělám výjimku. K jejím nejznámějším knížkám patří Princezniny deníky, já jsem si ale zatím asi nejvíce oblíbila sérii Meditátor. I když Hrdinku snadno a rychle taky není špatné, ale takhle bych mohla vyjmenovat snad všechno, co jsem od ní četla.Kvalita jejích knížek je podstatně vyšší než taková ta klasická červená knihovna a navíc několikanásobně vtipnější. Sice je pravda, že hlavní hrdinky jednotlivých knížek jsou si sice hodně podobné a většinou i námět se příliš neliší, ovšem její styl psaní si vždy hrozně užívám. Hluboký smysl v jejích knížkách asi nenajdete, ale pokud hledám nějakou oddechovku, vím, že tady zklamání nezažiji. Vtipné, rychle to uteče. Co víc si přát?
- George Orwell
Jak jsem se k němu dostala? Farmu zvířat jsme měli jako povinnou četbu a když jsem se doma koukala, jestli ji máme, našla jsem jenom 1984. Na otázku, jaké to je, mi mamka odpověděla, že neví, jestli se mi to bude líbit, možná spíš až budu starší. Co myslíte? Samozřejmě jsem ji hned večer začala číst. Nejen, že se mi líbila. Na konci jsem usoudila, že se jedná o jednu z nejlepších knih, co znám.
Farma zvířat i 1984 mají vlastně podobné témat. Diktatura, totalita. Pokud bych je ale měla srovnat, tak bych řekla, že Farma je dětské vydání 1984. Není to tak děsivé, jsou tam zvířátka... To už je skoro jako pohádka na dobrou noc.
Ještě o jedné věci jsem chtěla napsat. Ač téma jednoduché není, obě dvě knížky se čtou poměrně snadno, nic složitého, což u knih takového typu není zrovna obvyklé. Rozhodně velké plus.
1. června 2013
Květnové tlachání
Když jsem vymýšlela tlachání, plánovala jsem, že se objeví vždy na konci měsíce.Při prohlížení minulých dílů zjišťuji, že se mi to podařilo zatím jen jednou a to u prvního.
Minulost
Co se týče aktivity, tak hlavně za druhou půlku května to nebyla žádná sláva. Pokud budeme počítat i dubnové tlachání, tak se tu celkem objevilo devět článků, což sice není úplně nejhorší, ale nejlepší taky ne.
Jak jste si mohli všimnout v květnu jsem navázala spolupráci s nakladatelstvím Fragment a včera jste si mohli přečíst mojí první recenzi na knížku, kterou jsem od nich dostala. Konkrétně na první díl Hunger games. Snad ani nemusím dodávat, jakou jsem měla radost, když mi napsali. (Ale co si budeme nalhávat. Čekali jste snad jinou reakci než skákání radostí do vzduchu po tom, co mi někdo nabídne nějakou knížku?)
Nyní zjišťuji, že za tento měsíc je to jediná recenze a doporučení jsem dokonce vynechala úplně. Za to jsem začala můj projekt Knižní školka první a druhou částí prvního dílu, kde jsem si zavzpomínala na 10 knížek, které jsem četla jako malá.
Polyvore jsem ale zahálet nenechala a vytvořila jsem další dva příspěvky s tématem zvířat. Tedy už čtvrtý a pátý díl. Po jednom se rozšířila také rubrika kuchařka a názory.
Málem jsem zapomněla, v rámci dovádění vzhledu k dokonalosti, o čemž jsem psala minule, jsem lehce pozměnila logo. Nemyslete si, že to bylo něco jednoduchého. Vhledem k tomu, že jsem samozřejmě zapomněla, jak jsem dělala to původní, jsem to tak pětkrát vypnula s tím, že se na to vykašlu. No a když se mi to konečně podařilo, tak mi pro změnu počítač ohlásil, že mi ho tam prostě nevloží. Zkrátka by jste se vážně pobavili, kdyby jste mě pozorovali.
Budoucnost
Jediný článek, který můžete na sto procent čekat, je recenze na první díl série Bohové Olympu, což je druhá knížka, kterou jsem si vybrala od Fragmentu. Pravděpodobně se také dočkáte dalšího dílu Knižní školky. No, to by asi bylo asi tak všechno, co se týká článků, protože ostatní vymyslím tak pět minut před tím, než sednu k počítači. (Nebo bych se taky mohla podívat do sešítku, kam si píšu náměty na články. Možná. Když ho najdu.)
Dále jsem dostala nápad na zbrusu novou rubriku s pracovním názvem blogosféra. O čem by měla být? Nejdřív jsem uvažovala, že v ní budu psát různé tipy, co se týče blogování, ale když jsem trochu zapátrala, zjistila jsem, že psát tisící prvý návod, jak napsat dobrý článek, nemám zapotřebí. Asi se tu teda objeví nějaké moje názory na věci, které se blogů týkají, postřehy, kterých jsem si všimla a podobně. Určitě bych zde nechala prostor na představování blogů, co mě zaujaly, možná i s rozhovory s jejich autory. Rozhovory ale také nejsou tak originální nápad, jak jsem si myslela, takže nejsem ještě rozhodnutá, zda se do nich opravdu dám.
To by bylo k tomuto asi vše, co momentálně vím. Věřím, že najdu ještě nějakou další náplň, ale teď mě zrovna nenapadá vůbec nic, takže snad časem. Tak teď asi nezvládnu odhadnout, kdy se pustím do prvního článku, ale pár témat v hlavě už mám, tak snad brzy.
Většinou slibuji, že budu příští měsíc víc psát, ale obávám se, že v červnu nějak extra aktivní nebudu, takže tentokrát nebudu slibovat nic. I když třeba budu zrovna přidávat jeden článek za druhým, kdo ví?
Minulost
Co se týče aktivity, tak hlavně za druhou půlku května to nebyla žádná sláva. Pokud budeme počítat i dubnové tlachání, tak se tu celkem objevilo devět článků, což sice není úplně nejhorší, ale nejlepší taky ne.
Jak jste si mohli všimnout v květnu jsem navázala spolupráci s nakladatelstvím Fragment a včera jste si mohli přečíst mojí první recenzi na knížku, kterou jsem od nich dostala. Konkrétně na první díl Hunger games. Snad ani nemusím dodávat, jakou jsem měla radost, když mi napsali. (Ale co si budeme nalhávat. Čekali jste snad jinou reakci než skákání radostí do vzduchu po tom, co mi někdo nabídne nějakou knížku?)
Nyní zjišťuji, že za tento měsíc je to jediná recenze a doporučení jsem dokonce vynechala úplně. Za to jsem začala můj projekt Knižní školka první a druhou částí prvního dílu, kde jsem si zavzpomínala na 10 knížek, které jsem četla jako malá.
Polyvore jsem ale zahálet nenechala a vytvořila jsem další dva příspěvky s tématem zvířat. Tedy už čtvrtý a pátý díl. Po jednom se rozšířila také rubrika kuchařka a názory.
Málem jsem zapomněla, v rámci dovádění vzhledu k dokonalosti, o čemž jsem psala minule, jsem lehce pozměnila logo. Nemyslete si, že to bylo něco jednoduchého. Vhledem k tomu, že jsem samozřejmě zapomněla, jak jsem dělala to původní, jsem to tak pětkrát vypnula s tím, že se na to vykašlu. No a když se mi to konečně podařilo, tak mi pro změnu počítač ohlásil, že mi ho tam prostě nevloží. Zkrátka by jste se vážně pobavili, kdyby jste mě pozorovali.
Budoucnost
Jediný článek, který můžete na sto procent čekat, je recenze na první díl série Bohové Olympu, což je druhá knížka, kterou jsem si vybrala od Fragmentu. Pravděpodobně se také dočkáte dalšího dílu Knižní školky. No, to by asi bylo asi tak všechno, co se týká článků, protože ostatní vymyslím tak pět minut před tím, než sednu k počítači. (Nebo bych se taky mohla podívat do sešítku, kam si píšu náměty na články. Možná. Když ho najdu.)
Dále jsem dostala nápad na zbrusu novou rubriku s pracovním názvem blogosféra. O čem by měla být? Nejdřív jsem uvažovala, že v ní budu psát různé tipy, co se týče blogování, ale když jsem trochu zapátrala, zjistila jsem, že psát tisící prvý návod, jak napsat dobrý článek, nemám zapotřebí. Asi se tu teda objeví nějaké moje názory na věci, které se blogů týkají, postřehy, kterých jsem si všimla a podobně. Určitě bych zde nechala prostor na představování blogů, co mě zaujaly, možná i s rozhovory s jejich autory. Rozhovory ale také nejsou tak originální nápad, jak jsem si myslela, takže nejsem ještě rozhodnutá, zda se do nich opravdu dám.
To by bylo k tomuto asi vše, co momentálně vím. Věřím, že najdu ještě nějakou další náplň, ale teď mě zrovna nenapadá vůbec nic, takže snad časem. Tak teď asi nezvládnu odhadnout, kdy se pustím do prvního článku, ale pár témat v hlavě už mám, tak snad brzy.
Většinou slibuji, že budu příští měsíc víc psát, ale obávám se, že v červnu nějak extra aktivní nebudu, takže tentokrát nebudu slibovat nic. I když třeba budu zrovna přidávat jeden článek za druhým, kdo ví?



