24. června 2013

Ranní ptáče dál doskáče? Těžko!

Zase jeden vykecávací článek o mně. Tentokrát na téma ranní vstávání (nebo spíš nevstávání) a vůbec spaní obecně.

Myslím si, že rána mohu směle zařadit mezi nejhorší části dne.  Opravdu nechápu, co na tom někdo může třeba vidět hezkého. Nějaký východ slunce a romantické snídaně do postele? Pchá, jděte s tím někam. Ať by byl východ sebekrásnější a snídaně seberomantičtější, já budu akorát protivná, kvůli tomu, že jste mě vzbudili.


Sladký to sen…
Probudím se kolem desáté hodiny, ovšem samozřejmě nevstanu hned, ale asi tak do jedenácti si ještě čtu, než se úplně proberu. Na rozdíl od sedmé hodiny už mě venku nečeká ani tma ani rosa a i počasí je takové, jaké bude celý den, takže se pak odpoledne nemusím otravovat s oblečením, které bych využila stejně jen na cestu do školy.
Navečer potom nejdu spát po Večerníčku (jako kdyby se mi to někdy podařilo) ale klidně ve dvě, ve tři.

Zní to krásně a dokonce si myslím, že by to bylo i výhodnější pro moje školní i jiné výkony. Pro mě totiž neplatí žádné ráno moudřejší večera, ale večer moudřejší rána.  Skutečnost je ale bohužel bolestně nepodobná.

Hra na zombie
Někdy kolem čtvrt na sedm mě začne budit střídavě mamka a budík.

Půl sedmé. Asi bych měla vážně vstát, jinak tu školu nejspíš nestihnu.

V rozmezí mezi půl a tři čtvrtě (podle toho, jakou mám zrovna náladu) se stále ještě napůl spící vyhrabu z postele. Spíše popaměti se doplížím do koupelny a chvíli se snažím smýt si obličej celou-noc-jsem-flámovala, většinou to za chvíli vzdám a ten kousek vědomí, který je už vzhůru, využiji k tomu, abych si neoblékla tričko naruby.

Pak si musím dát nějakou děsně dobrou a sladkou! snídani. Jedině tak na jakékoliv složitější otázky neodpovídám: „Kruci, nech mě být, já chci spát!“, ale jen: „Na to se mě neptej, je půl osmé ráno.“

Odpolední siesta? Díky, nemám zájem.
Nepopulární spaní po obědě si asi většina pamatuje ze školky. I já jsem ho podobně jako většina ostatních příliš nemusela a taky jsem málokdy možnosti zdřímnout si využila. Za dobu, kdy jsem ji navštěvovala, jsem usnula snad dvakrát.

Když jsem měla jít do školy, především jsem se tedy těšila, že se vyhnu povinnému koukání se do stropu (protože o nic jiného v mém případě nešlo). Řada lidí mě ale děsila: „Jen se moc netěš, já bych dala, nevím co, abych si mohla teď po obědě lehnout. Uvidíš, že ti to ještě bude chybět.“ Bála jsem se. To je ta škola tak náročná? Nebo mi snad budou do jídla sypat nějaký tajemný prášek, aby se mně chtělo spát?

Po devíti letech chození do školy musím říct, ač bych se do školky klidně vrátila, tak hypnotizování hodinové ručičky, aby se konečně pohnula, mi opravdu nechybí a myslím, že ani nikdy chybět nebude. 

2 komentářů:

Maruška řekl(a)...

Dobře, opravdu mě začíná děsit to, že jsme si pořád více podobné. :D Kromě toho vstávání. Mně, když zazvoní budík, tak vstanu ihned. Mám to už ozkoušený, neboť jinak zaspím, a tudíž zaspí i celá moje rodina. :D

Katie řekl(a)...

Napsala bych, jestli nejsme dvojčata, ale u tebe to nejde... Že by čtyřčata?:-)
Haha, to kdybych měla doma budit já, tak to asi dopadne. Bych zaspávala častěji než Kasal.:-)
PS: Pořád mi to tvoje komentáře háže do spamu, zajímalo by mě proč... Kdyby se tu tedy nějaký komentář od tebe neobjevoval, tak jsem ho nevymazala, ale jen ještě nestihla označit, že spam není.:-(