28. dubna 2013

Kakaovník z kyselého mléka

Po dlouhé době jsem něco pekla a po ještě delší o tom napsala, takže tu máte zase jednou recept. Je z časopisu, který jsem našla u  babičky (tuším, že to byl Blesk pro ženy), jen jsem si ho trochu poupravila (viz závorky). Díky kyselému mléku je nádherně vláčný, ale cítit v něm není, jestli ho tedy nemusíte, bát se nemusíte. Dokonce i nekyselomléčné části naší rodiny chutnal.

Inkredience

  • 480 g hladké mouky (200 g hladké, zbytek polohrubá)
  • 300 g cukru (250 g)
  • 250 g tuku (200 g)
  • 4 vejce (3)
  • 400 ml kyselého mléka nebo kyšky (500 ml podmáslí)
  • 5 lžíce kakaa 
  • 2 lžičky jedlé sody
  • špetka soli
  • (hrst nasekaných vlašských ořechů)

Postup

  • Cukr, změklý tuk (ne rozpuštěný jako já), vejce a kakao vyšleháme šlehačem do pěny.
  • Postupně přidáváme střídavě mléko a mouku smíchanou s jedlou sodou a opatrně mícháme. 
  • Nalijeme na plech a dáme péct do trouby vyhřáté na 175 stupňů na 30 minut.
Dobrou chuť!

26. dubna 2013

Temné vize - Vášeň

Základní informace 

  • Autor: L. J. Smith
  • Žánr: Fantasy
  • Rok vydání: 2012
  • Série: Temné vize#3
  • Anotace: Kaitlyn a jejím přátelům se podařilo získat úlomek čistého křišťálu od Bratrstva. Ten může zničit zrůdný krystal pana Zetese, který páchá zlo. Nejprve však musí najít místo, kde je krystal schovaný. Kaitlyn se proto rozhodne pro návrat do institutu, protože jako tajný špeh má šanci úkryt najít. Podaří se skupině nadaných studentů porazit pana Zetese? Jaké nebezpečí hrozí Kaitlyn?

 

Postavy

  • Kaitlyn-Rob-Gabriel: Rob je slušňák, Gabriel drsňák a oba jsou do Kaitlyn zamilovaní. Ona ovšem neví, koho si vybrat. Taky vám to tak připomíná Upíří Deníky? Nicméně jsou mi všichni mnohem sympatičtější, takže mi to zase tolik nevadilo. Ale zase abych nekřivdila, bratři nejsou.
Zatímco tihle tři jsou napsáni vážně hezky, u dalších dvou členů skupiny, Anně a Lewisovi, to trochu vázne. To je ale spíše mířeno k celé sérii, protože v posledním dílu se zase tolik nevyskytují.

Další postavou, které by neškodilo lepší zpracování je pan Zetes. Nepůsobí na mě jako někdo vyloženě zlý, hlavně kvůli tomu, že hlavní hrdinové z něj moc strach a respekt nemají, nebo zdaleka ne takový, jako by mít měli. A zrovna v posledním díle by k tomu byl prostor.

Styl autorky

Psáno ve třetí osobě, celkem čtivě. Komunikace přes telepatické spojení je kurzívou, zmatená jsem tedy nebyla. Nevím, co více napsat. Že bych skákala radostí do vzduchu se říct nedá, nicméně se mi její knížkou čtou dobře, připomínky tedy nemám.

Hodnocení:

Na začátek musím říct, že L. J. Smith a její upíří série nemusím. Sérii Temné vize jsem si ale oblíbila a vážně jsem se těšila na poslední díl. Nezklamal.

Absolutně nejlepší na celé sérii je námět. Příjemná změna oproti Upířím Deníkům. Nápad s panomanormálními jevy se mi vážně zamlouvá. Obzvlášť Kaitlyn jako jasnovidka kreslící obrázky. Naprosto mě okouzlilo, když z obrázku přišla na kód do trezoru.


Zajímavé je rovněž celkové tajemné ladění, které tímto dílem vyvrcholilo. Už jen to, že je hlavní pětice telepaticky propojená, je trochu strašidelné. Vtipných momentů je sice díky tomu poskrovnu, ale nevadilo mi to.

Naproti tomu jsem si užila značně emotivní knížku, které mám poměrně ráda, jistě, existují lepší, ale na fantasy pro mládež to není špatné. Takže před čtením připravit kapesníčky, i když, já je tedy nepotřebovala... (No dobře, kecám. Brečela jsem. Na konci. Trochu.)

Ještě obálka. Mně by se více líbila, kdyby se vynechala tvář. Sice se nedá říct, že by vyloženě rušila, ale bez ní by to prostě bylo lepší. A ještě něco, vadí mi "Od autorky série Upíří Deníky", protože já je ráda nemám a trochu mi to odrazuje od přečtení. Sice bych to věděla, i když by to tam napsané nebylo, ale i tak. Tenhle bod se ale asi týká jen mě, takže to neberte moc vážně.

Váhám, váhám, na devítku mi tam něco chybí, ale zase osmička by nebyla fér. Vytvářím proto nový obrázek osm plus.





24. dubna 2013

Modrá se zelenou? Pod přísnou pokutou!

Dnešní příspěvek bude zaměřen na módu, ale tentokrát nečekejte polyvore, ale nějaké moje rozumy. Na téma, které mi vrtá hlavou už delší dobu, jsem narazila v předchozím článku o zvýrazňovačích, ale hlavním impulzem k jeho napsání byla jedna holka z našeho časopisu.

Nenapadlo by mě považovat se za nějaké módní guru, neboť to opravdu nejsem. Nicméně si ráda prohlížím různé módní blogy, kombinuju, ať už na polyvoru nebo ve skutečnosti, a myslím, že úplně špatné to s mým oblékáním asi nebude. Taky mám alespoň základní představu, co se zrovna nosí.

Tím se dostávám k hlavnímu tématu. Módní trendy. Nebudu tvrdit, že jim v žádném případě nepodléhám, nosím si jedině svůj vlastní styl a pohrdám konzumní společností. Není to pravda. Pokud se mi daná věc líbí, koupím si ji, ať je to moderní, nebo ne. Samozřejmě je ale možné, že bych si ji třeba před rokem, kdy ještě "nefrčela", nekoupila. Možná ale jo. Kdo ví?

Pak tu ale máme lidi, kteří by si věc, která není zrovna "in", na sebe nevzali, ani kdyby jim za to platili a koupí si ji, přestože se jim až tak nelíbí. Prostě není vyhnutí, teď se to nosí. Takoví lidé se navíc často považují za znalce, přestože jimi v žádném případě nejsou. Chtěla bych jim vzkázat, že není těžké kombinovat nové věci, ale dát dohromady novou a starou, to je umění. Ovšem ani druhý extrém a to nošení kousků, které byly moderní před dvaceti lety, nebude to pravé.

Každý si ale přece může nosit, co chce, takže mi to zase až tak nevadí. Vadí mi lidé, kteří o tom chtějí poučovat ostatní. Nezávisle na tom, zda se v tom vyznají, nebo ne. Tady se dostaneme k tomu, proč jsem zvolila zrovna tento nadpis. Určitě jste se s tím už setkali. Především různé módní policie ve velmi kvalitních časopisech pro ženy jsou přímo ukázkovým příkladem. Tamní redaktorky si zřejmě myslí, že nám mohou nakazovat, co máme nosit.

Proč? Móda není škola se školním řádem, aby vám nakazoval, co máte dělat. Móda je hra. Navíc pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala. Ne každý si troufne zkusit něco, co k sobě zdánlivě nejde. Ne každému se to povede. Ale nenechte se odradit a hrajte si dál. Nikdo vám nedá za nepovedený outfit pětku. Místo příkazů se inspirujte na blozích nebo třeba jen na ulici.

Jaký je tedy smysl tohoto článku? Vykašlete se na pravidla, které barvy k sobě jdou a které ne. Pravidla si nechte na dodržování dress codu třeba do divadla. Takové pravidlo má podle mě jediné smysl. Nebudu říkat, noste si, co chcete, protože některé kombinace nebudou vypadat dobře ani na nejlepší módní blogeríně. Řeknu, přemýšlejte a dejte do toho něco ze sebe, protože když budou všichni nosit to samé, bude to šílená nuda. Ale nejdůležitější je, že vy se v modelu budete cítit dobře a bude se líbit hlavně vám. Při oblékání se tedy především dobře bavte!








20. dubna 2013

Zvýrazňovače

Zářivých barev jsou teď plné obchody, takže jsem si říkala, že by to nebylo špatné téma na další příspěvek.

Doufám, že tím třeba inspiruji někoho, kdo se výrazným barvám zatím vyhýbal. Nikoho ale nechci nutit, někomu prostě nesluší nebo se mu nelíbí a nosit je, protože je to in, je podle mě hloupé. (Nebudu to rozebírat, protože to s dnešním příspěvkem nesouvisí, ale je to dobrý nápad na příští článek.)



Doplňky jsou perfektní pro někoho, komu se sice barvy líbí, ale prostě na ně nemá odvahu.

Základ tvoří obyčejná černá sukně a ještě obyčejnější bílé tričko, ale přidáme pásek, kabelku, boty, náušnice, případně nalakujeme nehty a voilá máme neobyčejný model.

A klidně by stačily třeba jenom boty, nebo kabelka a hned by to celý outfit rozzářilo.

Taky se vám tak líbí kabelky tohoto typu, nebo jsem jediná? Ale náušnice jsou bezchybné, na tom se doufám shodneme, ne?




Opakem je tato koláž. Výrazné oblečení a neutrální doplňky (dobře psaníčko není až tak neutrální, ale hrozně se mi líbilo a navíc se k tomu úžasně hodí.).

Mám ráda kontrastní kombinace a zvýrazňovače jsou k tomu naprosto ideální. Růžová s žlutou patří k těm nejlepším, vlastně mám pocit, že se tu už asi taky objevila.












Jo, a vím, říká se jim neonové, ale pro mě jsou to prostě zvýrazňovače. Tečka.

A co vy, nosíte je?

16. dubna 2013

Alchymista

Základní informace

  • Autor: Michael Scott
  • Žánr: Fantazy
  • Rok vydání: 2007
  • Série: Tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela#1
  • Anotace: Nikolas Flamel žil ve 14. století ve Francii a říká se, že objevil tajemství věčného života. Když zemřel, byla jeho hrobka nalezena údajně prázdná. Možná že nalezl recept na elixír života v knize starodávných kouzel a stále žije. Během let se stal ochráncem a strážcem knihy mága Abrahama, která mu nejen propůjčila dlouhověkost, ale také ho hmotně zabezpečila. S její pomocí je schopen vyrábět zlato z obyčejných kovů nebo drahokamy z obyčejných kamenů. Naneštěstí se kniha může stát v nepravých rukou tou nejmocnější zbraní proti lidstvu a celému světu. Přesně tak ji hodlá použít i Dr. John Dee, který knihu ukradne a jediní, kteří mohou zachránit katastrofě jsou dvojčata Josh a Sofie. Nevědí ještě, že o nich bylo rozhodnuto dlouho předtím, než se narodili. Oba totiž, jak bylo předpovězeno, mají moc rozhodnout závěrečnou bitvu dobra se zlem a zachránit nebo zničit řád světa.

Postavy

  • Josh a Sofie: Vážně jsou to sourozenci? Kdybych to nevěděla, tak bych to o nich určitě neřekla. Přijde mi, že jejich vzájemné chování je takové celé nereálné. Jasně, při záchraně světa není čas na pošťuchování, ale nedovedu si představit, že bych i v této situaci se ségrou takhle spolupracovala. I když dvojčata nejsme. Říkáte si, že se zabývám úplnými blbostmi? Možná, ale vzhledem k tomu, že mi to vrtalo celé čtení hlavou, jsem to prostě napsat musela.
K ostatním sice výhrady nemám, ale že bych z nich omdlévala nadšením se taky říct nedá. Nikoho, koho bych si zapamatovala, případně se bavila jeho hláškami, jsem nenašla.

Styl autora

Tak tady budu vyčítat asi nejvíc. Přestože klidnou část bychom hledali těžko, děj vůbec neubíhá. Na mě to působí, jako kdyby byl autor placený za stránky. Už jen to, že jsou dva dny rozvedeny na 400 stranách o něčem svědčí. A to mám heslo, čím tlustší, tím lepší.

Podrobné popisy bych ještě překousla, ale co mě vážně vytáčelo, byly příhody z minulosti, kterými se to hemží všude. Jen aby jste nepochopili špatně, v zásadě proti nim nic nemám, ale nic se nesmí přehánět. Takové části děj zpomalí a měli by se podle mě používat, jen pokud bychom bez nich děj opravdu nepochopili. Nevím, jestli se třeba nějaké informace neobjeví v dalších dílech, ale já bych klidně pár zcela zbytečných částí vyškrtala.

Hodnocení

Nicolas Flamel. Mně se okamžitě vybaví první díl Harryho Pottera a po přečtení Alchymisty se to nezmění. Nečetla jsem anotaci, takže jsem čekala, že se příběh bude odehrávat v době, kdy objevil kámen mudrců, současnost mě tedy trochu zklamala.

Četla jsem ji snad týden, což se mi stává spíše u povinné četby než u knížky, kterou si sama vyberu, ty mám za dva tři dny přelouskané. Jedinou pozitivní věcí, kterou na tom vidím je, že jsem se celkem dobře vyspala, protože čtení dlouho do noci, abych věděla, jak to dopadne, se opravdu nekonalo. A přitom je to škoda, protože příběh je poměrně zajímavý.

Nyní váhám, zda se mám pouštět do dalších dílů. Sice nerada nechávám série rozečtené, ale podstoupit tohle znova? Nevím, nevím. Možná někdy, až nebudu v knihovně vědět, co ještě.

Když to shrneme. Super obálka, krásně se ke knížce hodí. Příběh není špatný. Postavy průměrné a styl mi opravdu nesedl. Suma sumárum-číslo šest. 


15. dubna 2013

Blogování a jiné psaní

O mém knihomolství jsem už psala. Vzhledem k tomu, že mám blog, se dá ale očekávat, že taky ráda píšu. Protože proč bych ho jinak měla, že?  Na rozdíl od čtení, jsem ale v dětství žádné povídky ani nic jiného nepsala, proč jsem to tedy změnila? Odpověď na tuto otázku naleznete v dnešním článku.(Bože, to zní jako začátek nějakého bulvárního časopisu... No, nic.)

Jak jsem se učila psát
Jako malá jsem psaní nesnášela, vážně nesnášela. Pamatuji si, že jsme v první možná i druhé třídě měli předmět čtení psaní, což znamenalo, že jsme jednu hodinu četli a druhou psali. Ovšem první třída, takže písanky a opisovali jsme písmenka. Já zvlášť krasopisně nepsala a dodnes nepíšu, takže to pro mě bylo hrozné utrpení. Z toho důvodu jsem vždycky přesvědčovala učitele, že dneska máme číst, psali jsme přece minulou hodinu. Pokud vám to přijde divné, aby šestiletá holka poučovala učitele, musím vás upozornit, že jsem chodila do malotřídky a když je vás v celé škole deset, přece jen má vaše slovo větší váhu.:-)

Později jsme začali ze slohami, které jsem ale nenáviděla ještě víc než písanku. Kupříkladu ve čtvrté třídě jsme s kamarádkou psaly tak, že jsme společně na dané téma vymýšlely básničky. Dodnes se divím, že nám to prošlo. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo překvapivě sešit najít, můžete si přečíst popis domácího zvířátka ve čtvrté třídě.

Máme doma andulku Píďa jméno má,
a když přijdu domu na mě zapíská.
Píďa kůru jí z břízy bělostný.
Pampelišku sní a proso nechá být.
Bříško modré má, křídla černobílá.
Hlavičku bílou s černými proužky,
oči jak to nebe jasný
Nejradši však mám,
když na ruku mě sedá.

Talent od přírody, co?:-)

On ten sloh není tak špatný
Pak přišel přechod na gympl, úžasná učitelka na češtinu(i když to jsem si uvědomila až déle) a první zadané téma na sloh ...a byla jsem vítěz. Já jsem v tu chvíli nebyla vítěz, ale v šoku a myslím, že jsem nebyla sama. Bereme vypravování, je začátek roku, tak proč nemáme téma Co jsem dělala o prázdninách!? Co mám asi napsat na tohle napsat. Ale protože mi nic jiného nezbylo, psala jsem a psala tak, že místo slabé stránky, což byla do té doby moje maximální souvislá délka vlastního textu, jsem odevzdávala stránky dvě. A co víc, ani mi to najednou nepřišel jako takový problém. Ovšem moje největší překvapení bylo, když jsem na konci opravené práce našla kromě jedničky našla napsané Pěkné!. Nestačila jsem se divit. Já, která psaní nesnáším, mám pěkný sloh?

Od té doby mě postupně nejenže přestalo psaní vadit, ale dokonce mě začalo i bavit. Třeba předminulou středu jsme měli psát čtvrtletku-úvahu a já jsem se normálně hrozně těšila. Na písemku. Čtvrtletku. A teď si znovu přečtěte první větu druhého odstavce. Docela posun dopředu, nemyslíte?

A je ze mě redaktorka
To byl ale trochu velký skok, teď se přeneseme do sekundy, kdy nastalo další moje psací období. Učitelka na češtinu, o které jsem už psala, mě nabídla možnost psát do školního časopisu. No, nabídla. Ve skutečnosti to probíhalo asi tak, že řekla: Ty a ty a ty přijďte o velké přestávce na schůzku časopisu. Rozhodně toho ale nelituji, píšu už třetí rok a neuvěřitelně mě to chytlo.

Jak jsem objevila blogování
Blogy jsem vždycky měla za deníčky, které většinou píšou slečny nepříliš zdatné v pravopisu a psaní obecně. Všechno se ale změnilo přečtením článku o Módním pekle a pak rychle následovali další a další. Přestože mi prohlížení všech zabere už docela dost času, jsem za to ráda, neboť jsem díky blogům přišla na spoustu nových věcí a s velkou radostí jim dávám přednost před nejrůznějším Bravíčkem a podobně.

Můj seznam se sice rozšiřoval a stále rozšiřuje, ale psát svůj vlastní? Nejdřív mě to ani nenapadlo, ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc mi to přestalo připadat jako naprostá pitomost a když se přidalo přesvědčování kamarádky, bylo rozhodnuto.

Ze začátku se sice docela dlouho držela návštěvnost na velmi nízkých číslech a o komentářích ani nemluvím, ale poslední dobou se mi graf bloggeru začíná líbit mnohem víc a s vědomím, že to někdo čte se mi samozřejmě píše mnohem raději. V každé volné chvíli přemýšlím nad novým článkem a když chci něco tvořit, čekám až bude příznivé světlo na focení. V nejbližší době s tím ale rozhodně přestat nehodlám.

Dočetli jste to až sem? Výborně, tak to se blogerů můžu zeptat: Jak jste se dostali ke blogu vy? a ostatních: Co vy a psaní?


10. dubna 2013

Démon z Hex Hall+Bitva o Hex Hall

Recenzi na oba díly dávám dohromady, protože jsem je četla hned za sebou a trochu mi splývají. Názor mám na obě dvě knížky stejný, takže mi přijde zbytečné psát dva články.(Jo a taky jsem líná psát dva.) První díl je tady.

Základní informace

  • Autor: Rachel Hawkinsová
  • Žánr: Fantasy

Démon z Hex Hall

  • Rok vydání: 2012
  • Série: Hex Hall#2
  • Anotace:Sophie Mercerová si myslela, že je čarodějka. Proto byla ostatně poslána do Hex Hall, nápravného zařízení pro delikventy Prodigia, tedy čarodějky, kouzelníky, víly a podobné bytosti. To si ale myslela ale ještě předtím, než zjistila, kdo že je vlastně její otec, a že Archer Cross patří k L´Occhio di Dio, které se snaží Prodigia vyhladit z povrchu zemského – a namísto dalšího polibku mu tak musela vrazit jednu pěstí. Že je čarodějnice si myslela do chvíle, než se ukázalo, že je démon. Velká moc však sebou přináší i velká riziko, a než vystavovat nebezpečí své blízké, bude možná lepší se jí zbavit... Co ale dělat, když se ukáže, že i její nové kamarádky jsou démoni a svou sílu rozhodně neplánují použít k žádným bohulibým účelům? Do toho se o Sophii začne zajímat L´Occhio di Dio, a koho jiného za Sophií poslat než Archera. Ještě štěstí, že k němu Sophie už nic necítí. Nebo ano? 

Bitva o Hex Hall

  • Rok vydání:2012
  • Série: Hex Hall#3
  • Anotace:Na Sophii Mercerovou je toho poslední dobou moc. Jen co si zvykla na to, že je démon, a naučila se své neobyčejné schopnosti ovládat, jí je Rada zase odebrala. Archera a tátu viděla naposledy v hořícím vězení a jedinými spojenci mají být nyní Branickovy. Shodou okolností odvěcí nepřátelé Prodigia. Rodinné překvapení neberou konce a jen tak mimochodem je na spadnutí válka, v níž má hlavní úlohu sehrát právě Sophie. Na tom se shodnou všichni, ne už však na tom, na jaké straně bude Sophie stát. Jenomže bez své magie je Sophie bezbranná. Podaří se jí získat zpět kouzelné schopnosti dříve, než bude pozdě?

Postavy

  • Sophie+Archer: Super, super, super! Oba dva jsou neuvěřitelně vtipní a kombinace obou je naprosto senzační.
  • Branickovi: Zajímavé postavy, jen škoda, že se více neobjevovali. Moc se mi líbilo jejich zrcadlo.
  • Cal: No, musím říct, že skutečnost, že jsou se Sophie zasnoubení mě hodně překvapila.
  • Duch Elodie: Tak tak mě neskutečně bavila, její řešení všech problémů posednutím Sophie je prostě dokonalé. Vzhledem k tomu, jak se předtím nesnášely, vnikaly opravdu zajímavé scény. Krásný nápad.

Autorčin styl

Stejně jako v prvním díle nemám nic, co bych mohla vytknout. Celá série se čte vážně krásně, moc se mi líbily citace z Alenky v kraji divů.

Hodnocení

Čím začít? Oceňuji, že události, které v prvním díle spolu zdánlivě nesouvisely, nakonec dávají
smysl. Nakonec se ukázalo, že motiv není zase až tak špatný a neoriginální, takže posun dopředu tu určitě je, jak jsem doufala po přečtení prvního dílu.

Postavy hodnotím na jedničku, musím říct, že na celé sérii jsou opravdu to nejlepší. Vtipní způsobem, který se mi vážně líbí a není to jen Sophie, ale i ostatní.

Mám ale jednu velkou výčitku. Pamatujete si, jak jsem se tu rozplývala nad obálkami? Nad zrcadlovým obrazem názvu a autora? Může mě někdo říct, proč to druhý díl nemá!? Odraz postavy mu nechybí, ale druhý název jsem ani po pečlivém zkoumání neobjevila. Proč!? (Zdá se vám, že to zbytečně moc řeším? Možná jo, ale mně se ty obálky tak líbily...)

Řekla bych, že tyto dva díly sice všechno vysvětlily, přinesly pár překvapení, takže si nemůžu stěžovat, ale neohromily mě. Průměr, ale vzhledem k tomu, že se opravdu moc líbí postavy, celé se to krásně čte a třetí díl má opět krásnou obálku, dávám stejně jako prvnímu dílu sedmičku.



 

8. dubna 2013

Tylové(síťkované) náušnice

Dneska pro vás mám bleskový návod na náušnice kytiček, protože co jiného, když nám konečně vysvitlo sluníčko? Látkové náušnice zaplavily obchody, tak jsem si řekla, že zkusím udělat moji variantu.










Potřeby
  • Tyl, organzu, nebo jakoukoliv jinou podobnou látku, neměla by být moc silná a ideálně něco jako síťka(Musím říct, že netuším, co přesně je to moje.)
  • Dva větší korálky, několik malých, nebo cokoliv jiného, co poslouží jako střed
  • Koncovky na náušnice s ploškou na konci
  • Tavná pistole
Postup
  • Vystřihneme asi deset koleček na jednu náušnici a složíme si je na sebe. Můžou být klidně o něco větší, na konci je ještě upravíme.
  • Připravíme si koncovky a střed. Já jsem použila kuličky z korálků, které udělala kdysi dávno, ale už nevím na co. Na fotce jsou dvě možnosti, jak je například možné střed udělat.(Vlevo je několik modrých korálků, je to nějak blbě vidět.)

 
  





  • Teď přijde nejdůležitější část. Na plošku kápneme dostatek lepidla, přidáme kolečka a prosvítající lepidlo zakryjeme středem, který pořádně přitlačíme.









  • Nakonec zastřihneme látku do požadovaného tvaru a velikosti.









  • Doděláme druhou náušnici a máme hotovo.

PS: Nevím, proč jsou poslední dvě fotky odsazené jinak, počítač se mnou nespolupracuje a mě už nebaví ho přemlouvat, budete se s tím muset smířit.

6. dubna 2013

Zvířecí outfity 3

Slunéčko nemusí mít pouze černé tečky na černé, jde to i obráceně. (aneb na polyvore jsem nenašla červené šaty s červenými puntíkami, které se mi líbily.)

Když tečky na šatech, tak tečky všude.

Kabelku takového typu bych brala všemi deseti...

Nádherné retro šaty si o rtěnku přímo žádají.



Žabička na obrázků patří k velmi jedovatým tzv. šípovým žábám, do jejich jedu namáčejí amazonští indiáni své šípy.

Úplně přesné oblečení jsem sice nenašla, ale myslím si, že ani toto není, myslím, špatné. A co vy, vrstvíte?

Velké psaníčko na denní nošení... Málokdy sebou potřebuji tak málo věcí, aby mi stačilo, ale moc se mi líbí...






Dneska stručně, nějak nevím co psát. Kochejte se obrázky.:-)

5. dubna 2013

Úžasná Zeměplocha

Dnešní článek se bude týkat série, ze které mám přečtenou jen poměrně malou část, ale přesto se domnívám, že mi to nebrání, jednoznačně ji doporučit. Úžasná zeměplocha od Terryho Pracheta je prostě úžasná. Zároveň se jedná o jednu ze dvou fantasy sérií, které uznává a dokonce mě na ni přivedla  moje mamka (učitelka češtiny a angličtiny, takže naše knihovna slouží jako zásobárna povinné četby typu Babička pro široký okruh známých). Jen tak pro zajímavost, ta druhá série je Harry Potter.





Na začátek by bylo dobré říct, co je vlastě ta Zeměplocha. Pokud budu citovat ze stránek discoworld. (Objevila jsem je dneska a pokud vás zajímá víc informací, určitě navštivte.)

Zeměplocha je plochý svět, jehož nádhera se dá nejlépe ocenit při pohledu z výšky. Vypadá v podstatě jako geologická pizza, s úplnou sbírkou krajinných typů od pouští přes úrodné nížiny po věčně zasněžené vrcholky majestátních pohoří. Putuje vesmírem na zádech čtyř slonů, kteří stojí na hřbetě velké vesmírné želvy A'Tuin. Želva je to opravdu velká, rozmachy svých tisíciletími zvrásněných nohou rozhání řídké mlhoviny a v jejích očích se odráží světla milionů hvězd. Kolem celého uskupení obrovských tvorů, nesoucích disk světa, obíhají ve věčném tanci malé slunce a malý měsíc, oba září vlastním světlem. Okraj světa se třpytí odlesky světla na myriádách kapek vody rozptylujících se z proudů vody přepadávajících z moří do nekonečné mezihvězdné prázdnoty.


Čím je zvláštní? Mimo jiné svým rozsahem. Jen knih je 39 a to nemluvím o různých průvodcích, encyklopediích a jiných doplňujících knihách. Říkáte si, jak někdo může napsat třiceti devítidílnou sérii? Na Zeměploše se odehrává totiž sérií hned několik, každá o určité skupině hrdinů. Přestože na sebe knížky navazují, každá má svůj příběh, není tedy problém číst je na přeskáčku. Všechny série jsou ale nějak propojeny, ať už postavami nebo prostředím.

Na výše zmíněných stránkách je mimo jiné, tento obrázek, na kterých jsou vidět všechny knížky.

Knihy

  •  Barva kouzel
  • Lehké fantastično
  • Čaroprávnost
  • Mort
  • Magický prazdroj
  • Soudné sestry
  • Pyramidy
  • Stráže! Stráže!
  • Erik
  • Pohyblivé obrázky
  • Sekáč
  • Čarodějky na cestách
  • Malí bohové
  • Dámy a pánové
  • Muži ve zbrani
  • Těžké melodično
  • Zajímavé časy
  • Maškaráda
  • Nohy z jílu
  • Otec prasátek
  • Hrr na ně!
  • Poslední kontinent
  • Carpe Jogulent
  • Patý elefant
  • Pravda
  • Zloděj času
  • Poslední hrdina
  • Úžasný Mauricius a jeho vzdělaní hlodavci
  • Noční hlídka
  • Svobodnej národ
  • Podivný regiment
  • Klobouk s oblohou
  • Zaslaná pošta
  • Buch!
  • Zimoděj
  • Nedělat si prachy
  • Nevídaní akademikové
  • Obléknu si půlnoc
  • Šňupec
Já mám nejraději sérii o Toničce Bolavé(Svobodnej národ, Klobouk s oblohou, Zimoděj, Obléknu si půlnoc), protože jedni z hlavních hrdinů-Nac Mac Fíglové jsou bezkonkurenční. Těžko se to vysvětluje, musíte si o nich přečíst.

Hlavní důvod, proč jsem si sérii tak zamilovala je autorův styl. Neuvěřitelně vtipné, neuvěřitelné přirovnání a popisy, neuvěřitelné poznámky pod čarou. Já si vždycky říkám, to je taková blbost, až je to naprosto geniální. Zároveň se zde objevují poměrně vážná témata, ale přesto podaná vtipně.

Prachet také paroduje nejen různá fantasy díla, ale vlastně všechno, například v Buch!, které právě čtu, je malý skřítek v krabičce jménem iPaco. Dobré, ne?

Můj obdiv patří také překladateli Janu Kantůrkovi, protože přeložit všechny jména, tak aby z nich nezmizel jejich vtip... Klobouk dolů. Zároveň po vzoru autoru doplňuje poznámky pod čarou pro české čtenáře.

Jestli chcete zkusit trochu jinou fantasy, určitě vyzkoušejte. Třeba jenom jednu, i když si myslím, že kdo přečte jednu, nepřestane.

A co vy, znáte Zeměplochu?



2. dubna 2013

Březnové tlachání

Sice je možná trochu pozdě nazvat tlachání březnovým druhého dubna, ale vzhledem k tomu, že vážně nestíhám, se s tím asi budete muset smířit.(Vím, že je to chabá a naprosto neoriginální výmluva, ale momentálně mě žádná lepší nenapadá.)

Minulost
Deset článků sice není stále žádné závratné číslo, ale všimněte si, že se lepším. Začala jsem s recenzemi, takže jste si mohli přečíst sérii o Artemisovi, první díl Hex Hall, a nakonec Emily. Zároveň jsem nezanevřela ani na doporučeních a představila vám Panenky z ráje. V polyvoru jsem pokračovala se zvířecími outfity a zkusila zaklínat zimu tady a tady, bohužel stále neúspěšně. Tentokrát jsem napsala dva příspěvky se štítkem jen tak mimochodem, který by měl být určen různým názorům a úvahám. V březnu konkrétně o facebooku a zdravé výživě. Trochu mě překvapilo, že se nenašel nikdo, kdo by se mnou nesouhlasil. Já se tak těšila na komentáře typu: "Ty tomu vůbec nerozumíš, nechápu, jak o tom můžeš psát!" a ono nic. Musím asi vymyslet něco lepšího a hlavně kontroverznějšího...(Ehm, má ještě cenu někoho přesvědčovat, že jsem zcela normální?) K nejčtenějším článkům patří návody a tento měsíc měly proto největší počet kliknutí origami naušnice.

Jsem hrozně ráda, že návštěvnost roste a roste, stovky návštěvníků za den asi nedosáhnu, ale já se spokojím i s málem. Jen nevím, kolik se vrací vážně pravidelně, komentáře píše téměř jen můj drahý známý anonym.(Zdravím!!!) Takže pokud chodíte, prosím pište, pište, pište, udělá mi to obrovskou radost.:-)

Budoucnost
Momentálně žádné zvláštní plány nemám, hodlám se pokračovat v tom, co jsem psala doteď. Jak už jsem se zmínila, nejčtenější jsou různé návody, také mě přes ně nejčastěji hledáte, takže se pokusím je rozšířit. Asi ne nějak výrazně, protože nedá se nic dělat, jsou prostě časově nejnáročnější. Můžete se ale s největší pravděpodobností těšit na další origami šperky, protože jsem si půjčila z knihovny celou knížku právě nejrůznějších papírových šperků.

Ráda bych psala alespoň obden, protože sama vidím ty skoky v návštěvnosti, kdy publikuji článek, ale nevím, nevím... Nicméně napsat 15 článků za měsíc je můj cíl. Uvidíme, jestli se mi někdy podaří ho naplnit.

A jinak
Objevila jsem tento cvičební plán a vzhledem k tomu, že zpevnit nohy bych docela potřebovala, jdu do toho!

Nechce se někdo přidat? Mohli bychom se navzájem podporovat.:-) A přece mě v tom nenecháte samotnou...

Myslím si, že patnáct minut není tak hrozné(všimněte si, že to říká někdo, kdo si neustále stěžuje, že nemá čas) a představte si, jak to bude super do plavek.:-)

Takže, já jdu tisknout, připevnit na nástěnku a odhodlaně začít cvičit. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.