15. dubna 2013

Blogování a jiné psaní

O mém knihomolství jsem už psala. Vzhledem k tomu, že mám blog, se dá ale očekávat, že taky ráda píšu. Protože proč bych ho jinak měla, že?  Na rozdíl od čtení, jsem ale v dětství žádné povídky ani nic jiného nepsala, proč jsem to tedy změnila? Odpověď na tuto otázku naleznete v dnešním článku.(Bože, to zní jako začátek nějakého bulvárního časopisu... No, nic.)

Jak jsem se učila psát
Jako malá jsem psaní nesnášela, vážně nesnášela. Pamatuji si, že jsme v první možná i druhé třídě měli předmět čtení psaní, což znamenalo, že jsme jednu hodinu četli a druhou psali. Ovšem první třída, takže písanky a opisovali jsme písmenka. Já zvlášť krasopisně nepsala a dodnes nepíšu, takže to pro mě bylo hrozné utrpení. Z toho důvodu jsem vždycky přesvědčovala učitele, že dneska máme číst, psali jsme přece minulou hodinu. Pokud vám to přijde divné, aby šestiletá holka poučovala učitele, musím vás upozornit, že jsem chodila do malotřídky a když je vás v celé škole deset, přece jen má vaše slovo větší váhu.:-)

Později jsme začali ze slohami, které jsem ale nenáviděla ještě víc než písanku. Kupříkladu ve čtvrté třídě jsme s kamarádkou psaly tak, že jsme společně na dané téma vymýšlely básničky. Dodnes se divím, že nám to prošlo. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo překvapivě sešit najít, můžete si přečíst popis domácího zvířátka ve čtvrté třídě.

Máme doma andulku Píďa jméno má,
a když přijdu domu na mě zapíská.
Píďa kůru jí z břízy bělostný.
Pampelišku sní a proso nechá být.
Bříško modré má, křídla černobílá.
Hlavičku bílou s černými proužky,
oči jak to nebe jasný
Nejradši však mám,
když na ruku mě sedá.

Talent od přírody, co?:-)

On ten sloh není tak špatný
Pak přišel přechod na gympl, úžasná učitelka na češtinu(i když to jsem si uvědomila až déle) a první zadané téma na sloh ...a byla jsem vítěz. Já jsem v tu chvíli nebyla vítěz, ale v šoku a myslím, že jsem nebyla sama. Bereme vypravování, je začátek roku, tak proč nemáme téma Co jsem dělala o prázdninách!? Co mám asi napsat na tohle napsat. Ale protože mi nic jiného nezbylo, psala jsem a psala tak, že místo slabé stránky, což byla do té doby moje maximální souvislá délka vlastního textu, jsem odevzdávala stránky dvě. A co víc, ani mi to najednou nepřišel jako takový problém. Ovšem moje největší překvapení bylo, když jsem na konci opravené práce našla kromě jedničky našla napsané Pěkné!. Nestačila jsem se divit. Já, která psaní nesnáším, mám pěkný sloh?

Od té doby mě postupně nejenže přestalo psaní vadit, ale dokonce mě začalo i bavit. Třeba předminulou středu jsme měli psát čtvrtletku-úvahu a já jsem se normálně hrozně těšila. Na písemku. Čtvrtletku. A teď si znovu přečtěte první větu druhého odstavce. Docela posun dopředu, nemyslíte?

A je ze mě redaktorka
To byl ale trochu velký skok, teď se přeneseme do sekundy, kdy nastalo další moje psací období. Učitelka na češtinu, o které jsem už psala, mě nabídla možnost psát do školního časopisu. No, nabídla. Ve skutečnosti to probíhalo asi tak, že řekla: Ty a ty a ty přijďte o velké přestávce na schůzku časopisu. Rozhodně toho ale nelituji, píšu už třetí rok a neuvěřitelně mě to chytlo.

Jak jsem objevila blogování
Blogy jsem vždycky měla za deníčky, které většinou píšou slečny nepříliš zdatné v pravopisu a psaní obecně. Všechno se ale změnilo přečtením článku o Módním pekle a pak rychle následovali další a další. Přestože mi prohlížení všech zabere už docela dost času, jsem za to ráda, neboť jsem díky blogům přišla na spoustu nových věcí a s velkou radostí jim dávám přednost před nejrůznějším Bravíčkem a podobně.

Můj seznam se sice rozšiřoval a stále rozšiřuje, ale psát svůj vlastní? Nejdřív mě to ani nenapadlo, ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc mi to přestalo připadat jako naprostá pitomost a když se přidalo přesvědčování kamarádky, bylo rozhodnuto.

Ze začátku se sice docela dlouho držela návštěvnost na velmi nízkých číslech a o komentářích ani nemluvím, ale poslední dobou se mi graf bloggeru začíná líbit mnohem víc a s vědomím, že to někdo čte se mi samozřejmě píše mnohem raději. V každé volné chvíli přemýšlím nad novým článkem a když chci něco tvořit, čekám až bude příznivé světlo na focení. V nejbližší době s tím ale rozhodně přestat nehodlám.

Dočetli jste to až sem? Výborně, tak to se blogerů můžu zeptat: Jak jste se dostali ke blogu vy? a ostatních: Co vy a psaní?


3 komentářů:

Maruška řekl(a)...

Jop, tak jsem se o tobě dozvěděla zase něco nového. Článek, jak jinak než pěkný, což se mi začíná malinko nelíbit, neboť musím taky už zase něco napsat, protože mě tady za chvilku převálcuješ, což se mi ani trošku nelíbí, abych ti řekla pravdu. :D Musím s tebou souhlasit, že naše češtinářka je vážně úžasná, a že právě s ní mě začala čeština hrozně bavit. (Slovesné třídy vynecháme.) Já se dostala ke blogu asi náhodou. Už asi víš, kolik jsem měla blogů předtím, ale teď si myslím, že už to bude natrvalo. Doufám.
A co já a psaní? Miluju ho. :)

Katie řekl(a)...

Převálcovat? S tvojí knížkou? Tak to bych se ještě musela hodně snažit.:)
O slovesných třídách mi radši ani nemluv...
Taky doufám, že to bude natrvalo, nebo že mi to alespoň řekneš.:-)

Alexandra G. Hammerlik řekl(a)...

Zo začiatku som blogovala lebo som sa nudila. Tak vznikol aj môj akože aktuálny bol. Na papierový denník nemám čas, trochu mi to teda nahradilo.
A vieš, áno ja a písanie, niektorým sa páčia moje články, iný tí u nás doma si už zvykli na tie krátke "žvásty". Ja osobne ešte nemám odvahu povedať, či budem za písanie niekedy aj platená. Ale je to najreálnejšia možnosť. Lebo mi to išlo najľahšie už od šiestej triedy. :D