Kdo mě sleduje na Twitteru, možná zaregistroval zmínku o umístění v literární soutěži. Jednalo se o Evropu ve škole a po pěti letech, co jsem do ní psala moje výtvory, se mi konečně povedlo postoupit do celostátního kola. (Taky bylo na čase.) Tak jsem si řekla, proč nedat příležitost více lidem, aby si moje úžasné dílo přečetli? Proč se nepochlubit tím postupem? Proč nenechat ještě víc lidí, aby mi poblahopřáli?
Můj slavný pád
Bylo jaro a na jedné
jabloni v zahradě ve východní Anglii rozkvetl malý květ. Už od začátku si
myslel, že bude něčím zvláštní.
Už od mého rozkvetení jsem
věděl, že jednou dokážu něco velkého. I když celý můj život naznačoval něco
úplně jiného.
„Pozdě, pozdě!“ posmívala se mi kvítka na mé
větvičce, „k nám už dávno přiletěla včelka a brzy z nás budou velká a
chutná jablka!“
„Ale ke mně přece taky
přiletí, jen se nebojte.“
Uplynul den, dva, týden a
pořád nic. Všechna ostatní už byla dávno opylena. Dokonce i ta, která rozkvetla
až po mně. Začínalo jsem se bát. Co když nepřiletí? Co když se budu dívat, jak
ostatní rostou, a ze mě bude pořád jenom kvítko. Taková ostuda!
Najednou jsem ji uvidělo.
Koho? No, přece včelu. Letěla směrem ke mně. Najednou z ničeho nic
zatočila. Ne! Prosím, poleť zpátky, já tu na tebe čekám už dávno. Nevím, jestli
slyšela mé zoufalé myšlenky, každopádně se otočila a přistála na mně. V tu
chvíli jsem se cítilo jako to nejšťastnější kvítko na světě. Vlastně ne kvítko.
Teď jsem si už klidně mohlo říkat jablko.
Myslelo jsem si, že teď už
bude všechno v pořádku. Žádné posmívání a jen kamarádství. Doufalo jsem
v to. Bohužel marně.
„Koukněte se na něj, pořád
neroste,“ pohoršeně si šeptala ostatní jablka.
„Já jednou vyrostu a
uvidíte, co všechno dokážu!“
„To určitě, takový
neduživec, jako jsi ty.“
Hádalo jsem se rádo,
alespoň chvíli se se mnou ta krásná jablka bavila. Jinak si jen šeptala, koho
už si někdo utrhl, protože vypadalo k nakousnutí. Mě do svých diskuzí nikdy
nepozvala. Tak jsem místo toho sledovalo syna majitelů zahrady, který často pod
jabloní sedával a četl si nějaké tlusté knihy. Nebo si psal nějaké poznámky. Matematika,
fyzika, astronomie. Samé blbosti. Nerozumělo jsem samozřejmě ani slovu, ale raději
jsem předstíralo, že čtu jeho knihy, než poslouchat, jak mě ostatní pomlouvají.
„Stejně jednou spadneš a
pak na zemi shniješ, nikdo tě neutrhne, aby tě snědl.“
„Mě neutrhnou, aby mě
snědli, ale kvůli tomu, abych nahradilo zlaté královské jablko,“ snažilo jsem
se je trumfnout.
Na chvilku je můj nápad
umlčel, ale najednou jsme si všechna všimla jedné věci. Padalo jsem.
„Neee, já nechciiiii!!!“
Padání nemůžete ale nijak
zabránit. Když spadnete, tak spadnete. Třeba na Isaacovu hlavu.
„Prý královské jablko,“
chechtala se celá větev.
Bylo mi hrozně. Teď mě
určitě vezme a odhodí mě pryč. A já jsem si vážně myslelo, že něco dokážu. Bude
ze mě jen malé, natlučené a shnilé jablko. Proč neumí jablka plakat? Odplaval
bych na svých slzách pryč, aby se mi ostatní nemohla posmívat.
Isaac se ale nenaštval,
naopak se zamyslel: „Všechna tělesa se musí navzájem přitahovat gravitační silou,
která je přímo úměrná jejich hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci jejich
vzdálenosti. Proč ale jablko spadlo a Měsíc nespadne? No jistě, Měsíc musí
padat také ke středu země stejně jako jablko, ale odstředivá síla ho udržuje
stále ve stejné vzdálenosti. Všechno to
vysvětluje! Změní to celé chápání fyziky! Díky, jablko!“
S těmi slovy mě popadl
a utíkal do domu. Ještě jsem stihlo křiknout na ostatní: „Já jsem vám říkalo,
že dokážu něco velkého!“
9 komentářů:
Gratuluju k postupu, obdivuju tvou aktivitu.
Líbí se mi pointa, upřímně mě to na začátku nenapadlo :-)
Nojo, nojo, čestné uznáni v kraji je ale taky fájn, nemůžu si dtěžovat. :D
Krásné. :)
Díky, chtěla jsem to tak napsat.:-)
To rozhodně!:-)
gratuluju k postupu, jsi šikovná. líbí se mi cos napsala :)
Tak to je skvělý příběh! Moc se mi líbí :-). Gratuluji :-)
Děkuji.:-)
Skvělý příběh! Moc se mi líbí, jak je jednoduchý a přesto má takovou skvělou pointu :) Gratuluju k postupu, rozhodně sis to zasloužila!
Díky.:-)
Okomentovat