Trocha chlubení a jedno jablko

Kdo mě sleduje na Twitteru, možná zaregistroval zmínku o umístění v literární soutěži. Jednalo se o Evropu ve škole a po pěti letech, co jsem do ní psala moje výtvory, se mi konečně povedlo postoupit do celostátního kola. (Taky bylo na čase.) Tak jsem si řekla, proč nedat příležitost více lidem, aby si moje úžasné dílo přečetli? Proč se nepochlubit tím postupem? Proč nenechat ještě víc lidí, aby mi poblahopřáli?

Můj slavný pád

Bylo jaro a na jedné jabloni v zahradě ve východní Anglii rozkvetl malý květ. Už od začátku si myslel, že bude něčím zvláštní.

Už od mého rozkvetení jsem věděl, že jednou dokážu něco velkého. I když celý můj život naznačoval něco úplně jiného.

 „Pozdě, pozdě!“ posmívala se mi kvítka na mé větvičce, „k nám už dávno přiletěla včelka a brzy z nás budou velká a chutná jablka!“

 „Ale ke mně přece taky přiletí, jen se nebojte.“

Uplynul den, dva, týden a pořád nic. Všechna ostatní už byla dávno opylena. Dokonce i ta, která rozkvetla až po mně. Začínalo jsem se bát. Co když nepřiletí? Co když se budu dívat, jak ostatní rostou, a ze mě bude pořád jenom kvítko. Taková ostuda!

Najednou jsem ji uvidělo. Koho? No, přece včelu. Letěla směrem ke mně. Najednou z ničeho nic zatočila. Ne! Prosím, poleť zpátky, já tu na tebe čekám už dávno. Nevím, jestli slyšela mé zoufalé myšlenky, každopádně se otočila a přistála na mně. V tu chvíli jsem se cítilo jako to nejšťastnější kvítko na světě. Vlastně ne kvítko. Teď jsem si už klidně mohlo říkat jablko.

Myslelo jsem si, že teď už bude všechno v pořádku. Žádné posmívání a jen kamarádství. Doufalo jsem v to. Bohužel marně.

„Koukněte se na něj, pořád neroste,“ pohoršeně si šeptala ostatní jablka.

„Já jednou vyrostu a uvidíte, co všechno dokážu!“

„To určitě, takový neduživec, jako jsi ty.“

Hádalo jsem se rádo, alespoň chvíli se se mnou ta krásná jablka bavila. Jinak si jen šeptala, koho už si někdo utrhl, protože vypadalo k nakousnutí. Mě do svých diskuzí nikdy nepozvala. Tak jsem místo toho sledovalo syna majitelů zahrady, který často pod jabloní sedával a četl si nějaké tlusté knihy. Nebo si psal nějaké poznámky. Matematika, fyzika, astronomie. Samé blbosti. Nerozumělo jsem samozřejmě ani slovu, ale raději jsem předstíralo, že čtu jeho knihy, než poslouchat, jak mě ostatní pomlouvají.

Jednoho dne se opět uvelebil pod jabloní a já se opět dohadovalo s ostatními. Den jako každý jiný.

„Stejně jednou spadneš a pak na zemi shniješ, nikdo tě neutrhne, aby tě snědl.“

„Mě neutrhnou, aby mě snědli, ale kvůli tomu, abych nahradilo zlaté královské jablko,“ snažilo jsem se je trumfnout.

Na chvilku je můj nápad umlčel, ale najednou jsme si všechna všimla jedné věci. Padalo jsem.

„Neee, já nechciiiii!!!“

Padání nemůžete ale nijak zabránit. Když spadnete, tak spadnete. Třeba na Isaacovu hlavu.

„Prý královské jablko,“ chechtala se celá větev.

Bylo mi hrozně. Teď mě určitě vezme a odhodí mě pryč. A já jsem si vážně myslelo, že něco dokážu. Bude ze mě jen malé, natlučené a shnilé jablko. Proč neumí jablka plakat? Odplaval bych na svých slzách pryč, aby se mi ostatní nemohla posmívat.

Isaac se ale nenaštval, naopak se zamyslel: „Všechna tělesa se musí navzájem přitahovat gravitační silou, která je přímo úměrná jejich hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci jejich vzdálenosti. Proč ale jablko spadlo a Měsíc nespadne? No jistě, Měsíc musí padat také ke středu země stejně jako jablko, ale odstředivá síla ho udržuje stále ve stejné vzdálenosti.  Všechno to vysvětluje! Změní to celé chápání fyziky! Díky, jablko!“

S těmi slovy mě popadl a utíkal do domu. Ještě jsem stihlo křiknout na ostatní: „Já jsem vám říkalo, že dokážu něco velkého!“