9. srpna 2013

KŠ: 7 nejdrsnějších knih aneb zase jednou vážně 2. část

Je 9.8. a ten, kdo četl první část třetího dílu knižní školky, ví, že jsem vám na dnešek slíbila druhou část. Tak tady je. Jak jste si mohli všimnout podle názvu, dneska dokončím můj seznam sedmi nejdrsnějších knih. Pokud jste první část nečetli a chcete vědět, jaké knížky sem řádím, klikněte zde.

Byli jste posledních pár měsíců na neobydleném ostrově, neměli jste přístup k internetu či jste snad zavítali na Kočičí košík poprvé? Nevíte, co je knižní školka a vrtá vám hlavou, proč jsem to pojmenovala zrovna takhle? Tuto životně nezbytnou informaci naleznete tady.


Na západní frontě klid 

Knížka od Ericha Marii Remarqua, kterou jsem přečetla teprve nedávno. Jde vlastně o příběh německého studenta, který se spolu se svými kamarády, vydal dobrovolně do války. Sice cokoliv s válečnou tématikou zrovna nemusím, ale Na západní frontě klid se mi vážně líbilo.

Příběh je napsán velmi zvláštním stylem. Přestože tam vypravěč zabíjí, umírají mu kamarádi a nemá, co jíst, bere všechno s ledovým klidem. Už si na všechno zvykl. Nedělá mu problém přijít s boje, pohřbít svého nejlepšího přítele a začít vtipkovat. Musím říct, že ten klid mě děsil mnohem víc než popis smrtelných zranění.


Ráda bych napsala, že autor popsal svět na frontě tak realisticky, že si to dovedete představit, ale není to pravda. Je to napsáno tak, že vám z toho běhá mráz po zádech, ale já si to osobně představit nedokážu.

Já jsem měla z knihovny půjčené vydání, které obsahuje ještě pokračování Cesta zpět, takže napíšu ještě pár vět o této knížce. Vypravěčské žezlo je předáno jednomu kamarádovi a ten popisuje návrat vojáků domů. Všichni se těší, plánují, co všechno budou dělat a za událostmi z fronty chtějí udělat tlustou čáru. Doma ale zjišťují, že to nejde.

Řekla bych, že druhá část je mnohem depresivnější než první. Tam se vtipkuje a ve vzduchu se vznáší naděje v návrat domů. Když se ale v Cestě zpět vrátí, uvědomují si, že už nic nebude jako dřív. Že válka v nich zanechala nesmazatelný otisk a zcela jim převrátila hodnoty.



Holčička, která nechtěla vyrůst

Knížka, kterou mi doporučila a hlavně půjčila má kamarádka a věrná komentátorka Maruška.:-)

O Isabelle Caro jsem už něco slyšela dřív. Modelka. Asi nejznámější oběť anorexie. Ovšem nevěděla jsem, že její příběh je vydán i knižně. V knize píše o všem, o událostech před svým narozením, o své matce, nevlastním i vlastním otci, podrobně popisuje celý svůj život a hlavně pak boj proti anorexii.

Při čtení praktik, jak zhubnout a hlavně neztloustnout, jsem občas měla nutkání jít vyplenit ledničku, hlavně abych takhle nedopadla.

Nevím, co ještě k Holčičce, která nechtěla vyrůst napsat. Přečtení ve vás určitě nechá nějaký dojem, ale aby jste se dozvěděli jaký, budete si muset knihu přečíst.

Ještě jedna zajímavost. Ke konci píše, že si založila blog a svůj boj popisovala na něj. Při psaní tohoto článku jsem si na vzpomněla a podařilo se mi ho najít, jestli máte zájem, najdete ho tady.




Holky na vodítku

Ivonu Březinovou mám v podvědomí jako autorku knížek pro děti a obyčejných dívčích románků. Dvě série se jí ale povedly, o jedné ještě v knižní školce napíšu a druhé se budu věnovat právě teď.

Série Holky na vodítku se skládá ze tří knížek. Tří příběhů. Martiny, Alice a Ester. Bulimičky, narkomanky, a gamblerky. Tyto tři dívky se potkaly v psychiatrické léčebně a všechny si mají vést deník, ve kterém si vzpomenou kdy a proč jejich problémy začaly. Mně osobně přišly ale mnohem zajímavější zápisky už o léčebně.

Když si knížky přečtete, určitě na vás zapůsobí. Alespoň do té doby než vezmete do ruky třeba My děti ze stanice Zoo nebo Holčičku, která nechtěla vyrůst. Poté si řeknete, že to vlastně tak hrozné nebylo. Pokud si ale chcete přečíst knihu se silným příběhem, nebude špatné začít právě Holkami na vodítku.

4 komentářů:

Maruška řekl(a)...

Jó, povinná četba. Doufám, že si toto nepřečtě pí. učitelka Heřtová, ale musím se přiznat. Za celý školní rok jsem nepřečetla JEDINOU povinnou knížku. Stydím se. Za K. Čapka jsem ale dostala jdničku. (Moc děkuji, A. Křížová!) Vtipné je, že A. dostala jedna mínus...
Holky na vodítku vypadají zajímavě. Teď jsem byla v knihovně, tak jsem si půjčila novou knížku, tak když ji půjdu vracet, podívám se po nich. :)

Myanmar řekl(a)...

Na západní frontě byla opravdu drsárna jak se patří, pamatuju si na scénu, kde byly jednomu vojákovi vidět plíce - ta mě pronásledovala ještě snad tři noci :)

Ale nejvíce mě ze seznamu zaujala kniha o Isabelle Caro. Nejen že jsem o téhle modelce ještě nikdy neslyšela, ale knihy podle skutečných událostí mám ráda a věřím, že tahle by mě mohla oslovit. Jinak kdyby sis chtěla přečíst ještě něco na téma anorexie - celkem nedávno jsem dočetla knihu Já jsem hlad. Na jméno autorky si teď nevzpomínám, ale kniha byla neuvěřitelně autentická, ačkoli nebyla psána z autorčiny vlastní zkušenosti.

Katie řekl(a)...

Já jsem už Holky na vodítku někomu od nás doporučovala a myslela jsem, že právě tobě... Tak to byl asi někdo jiný, no.:-)

Katie řekl(a)...

Já jsem hlad je mi nějaké povědomé, asi už jsem na to taky někde narazila, ale nečetla jsem. Takže děkuji za doporučení.:-)