O divadle ze dvou stran

Kdo četl červencové tlachání, ví, že jsem slibovala trochu netradiční článek. S radostí vám oznamuji, že ho právě čtete.

Říkala jsem si, že tady sice píšu o knížkách, oblečení, výrobě šperků, pečení a psaní, ale ještě jsem se nezmínila o jedné z mých velkých zálib a tou je divadlo. Dneska vám tedy tento můj, řekněme koníček, představím. Řeknu vám, jak divadlo navštěvuji, trochu si povzdechnu nad ostatními návštěvníky a nakonec vám prozradím nějaké mé vlastní zkušenosti z hraním.


Kino x televize? U mě vyhrává divadlo
Jediný důvod, proč opravdu lituji, že nebydlíme někde ve větším městě, je právě divadlo. Chodit do něj třeba každý týden a navíc si ještě moci vybrat, na co jít... Můj splněný sen. Když si ale představím, že někdo tu možnost má a nevyužívá ji. Nechápu, nechápu, nechápu.

Já jakmile někde vidím napsáno divadelní představení, zapomínám na okolní svět a jen zjišťuji kde a kdy. Teprve pak zjišťuji název a obsazení. Naštěstí mám už druhým rokem jednu skvělou věc-předplatné do divadla. Když vím, že mám osm představeních zajištěných, už nezačínám před plakátem, který oznamuje, že se poblíž bude hrát, radostí tancovat, ale jen jdu přemlouvat mamku, jestli půjdeme.

Já se ovšem neomezuji pouze na roli diváka, ale občas si stoupnu i na jeviště. Párkrát se mě někdo zeptal,
co jsem raději, divák nebo herec? Musím říct, že sama nevím. Určitě bych se ale ničeho nechtěla vzdát, protože oboje se navzájem hodně ovlivňuje. Nejen že se sledováním představením přiučím něčemu, co poté mohu použít při vlastním hraní, ale když víte, jaké je to stát před publikem, posuzujete herce trochu jinak.

Co si obléci do divadla?
Na tomto místě musím něco napsat o věci, která mě vždycky naštve. Do divadla se nosí společenské oblečení. A džíny nejsou společenské oblečení. To jsou fakta. Je vážně tak těžké zapamatovat si tyhle dvě věty a hlavně se jimi řídit? Samozřejmě je rozdíl mezi odpoledním představením amatérského souboru a Národním divadlem či operou, ale divadlo v okresním městě si snad zaslouží alespoň černé kalhoty.

Na otázka, proč se to tak děje, mě napadají dvě odpovědi. Za prvé považují lépe se obléknout za zbytečnost, v tom případě by ale do divadla asi neměli chodit. A za druhé zřejmě žádné slušné oblečení nemají, což by se možná dalo pochopit u chlapce, který jde do divadla jednou za rok a stejně tak často potřebuje nové kalhoty. Ale u dospělého člověka? Tam si to nějak nedovedu představit.

Zkušenosti z jeviště

Náš poslední plakátek

Chtěla jsem napsat, co jsem poprvé hrála, ale nějak si nemůžu vzpomenout. Určitě to bylo ve školce a vím, že jsem tam jednou hrála Červenou Karkulku, ale marně přemýšlím, zda ještě něco nebylo předtím. Ve školce a později v družině jsem ale měla rolí spoustu, jednou jsem dokonce moderovala s kamarádkou módní přehlídku v plavkách. (Po letech jsem pak objevila video. Můžu vám říct, že se směji ještě teď, když si na to vzpomenu.)

První opravdové divadlo jsem si zahrála v dramaťáku na škole, kde jsem ale byla jenom rok. (Pro zajímavost, měla jsem dvě role a to velmi zajímavou kombinaci-čerta a Boha převlečeného za poutníka.)
Po přechodu na gyml jsem začala chodit na místní dramaťák, což je také mé momentální útočiště. Sice to není se zkouškami úplně ideální a za čtyři roky jsme nacvičili jen dvě představení, ale i tak se na dramaťák vždycky těším, protože když už nic jiného, tak se alespoň nasměji.

Naše první divadlo byla hororová komedie s názvem Noční můry, kterou jsme hráli za dva roky nejméně desetkrát a snad pokaždé v trochu jiným složením. A protože jsme už měli dost s hraním v pyžamech, momentálně hrajeme trochu netradiční autorskou pohádku Tohle princezny nedělají aneb Taková je Rozálie. 

A protože jsem na blogu, nakonec přidám ještě takovou zajímavost. Náš současný stav na dramaťáku je sedm členů. A z těchto sedmi dvě blogujeme (zdravím Marušku:-)) a další čtyři se psaní také trochu věnují. Teď by mě zajímalo, jestli hraní přitahuje pisálky, nebo je to naopak?:-)

A co vy, chodíte do divadla? Hrajete nebo jste někdy hráli?