Chcete si zapálit?

Dneska vám ukážu text, který nebyl původně napsán pro blog, ale jako úkol z chemie. A neměli jsme psát slohovku, ale pouze náš názor na kouření. Všichni měli tři-čtyři věty, já psala a psala, až mi vzniklo tohle. Ale kdo si na blogu pár článků přečetl, ví, že se rozepisuji normálně.

O spoustě věcí se vedou spory, zda je to zdravé, či nikoliv. Někdy se objeví názor, že co jsme si označili cedulkou "Nebrat!", ve skutečnosti až tak špatné není a naopak. Stává se to. Ale ne u kouření. Každé malé dítě ví, že cigarety jsou zlé. Státy se předhánějí v protikuřáckých opatřeních. Kdo se pokusí tvrdit o této závislosti opak, je odsouzen jako špatný vzor a dokonce i spousta kuřáků se za to stydí. Přesto se ale spotřeba nesnižuje. Proč?

Nechápu, jak někdo může jít a koupit si krabičku s nápisem, že vás to možná zabije. Pokud máte lahvičku s nápisem "Jed" a obrázkem lebky se skříženými hnáty, taky se přece nenapijete. Nechápu, jak se může někdo kvůli kouření omezovat, ať už tím, že si musí na svojí dávku nikotinu šetřit, nebo musí třeba odejít na mráz, aby si mohl zapálit.

Navíc si nemůžu pomoct, ale přijde mi to hrozně nelogické. Pochopila bych, že si někdo, pokud je nervózní, dá do pusy papírovou trubičku. Já dělám s propiskou to samé. Někdo si zase kouše nehty. Ale představa, že mi pár centimetrů od obličeje něco hoří, mě popravdě trochu děsí. Když mám náladu hrát si na pyromana, zapálím si svíčku, udělám si ohniště někde venku, nebo se třeba posadím před krb. Zkrátka se k ohni nebudu přibližovat víc než je nutné.

Samozřejmě vím, že mezi: "Přestanu kouřit!" a doopravdy přestat je dlouhý kus cesty. Tabák a jiné návykové látky se totiž nejmenují návykové pro nic za nic. Mnohem lehčí je přirozeně nezačít. Jednoduché? taky si říkám. Tak proč to nefunguje? Co nás vlastně nutí začít?

Doby, kdy byla cigareta v ruce známkou prestiže jsou dávno pryč, stejně jako doby, kdy se o škodlivých účincích ještě nevědělo. Jaká by tedy mohla být výmluva za posledních deset-dvacet let?

Jako první by nás mohlo napadnout machrování před kamarády. Tato teorie ale má trhlinu v tom, že nejsem sama komu kouření připadá trapné a nechutné. Možné ale je, že kdybych se bavila s jinou skupinou lidí, dostanu jiný názor.

Mnohem pravděpodobnější mi připadá prostá zvědavost. Někoho třeba láká zkusit, jaké to je, dát si do pusy hořící páchnoucí trubičku. Mě tedy ne. Dokonce ale i tato teorie má jeden zásadní nedostatek. Zatímco dvě-tři cigarety na vyzkoušení bohatě stačí, na vznik závislosti už asi nikoliv. Zvědavci tedy musí logicky pokračovat dál. Proč? Proč, když ví, jaké to má následky? Objeví při tom mně neznámou novinu? Tak na tyhle otázky odpověď neznám a asi nikdy znát nebudu.

Zatímco nad notorickými alkoholiky, drogově závislými a jinými podobnými existencemi mávnu rukou a jen si pomyslím, že jsou blázni, když si takhle ničí zdraví. Kuřáci, ač je to možná menší zlo, mi tak lhostejní nejsou. Zatímco první si škodí hlavě sami sobě, při sdílení prostoru s kouřícím člověkem trpím i já. Vadí mi, když musím větrat načichlé oblečeni, ale ještě víc mi vadí, že plíce nasáklé vším, co v cigaretách najdeme už nevyvětrám. Proto bych chtěla poprosit všechny, jež se to týká, pokud si chcete ničit zdraví, ničte si ho. Ale bez mojí přítomnosti.