V šedých tónech

Autorka: Ruta Sepetysová

Překladatel: Petr Eliáš

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2013

Anotace: Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. 

Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Na knihu, kterou jsem našla pod stromečkem jsem se moc těšila. Podle anotace, reakcí na blozích i hodnocení na goodreads jsem čekala něco neobvyklého. V šedých tónech ale daleko předčilo mé očekávání a naprosto mi vyrazilo dech.

Šedé tóny války

O druhé světové válce jsme se učili ve škole všichni, známe názvy bitev a roky, kdy se odehráli. A nebo jsme už většinu zapomněli. Ale co obyčejní lidé? Také se vám hned vybaví Židé a holocaust?

Litva, Lotyšsko, Estonsko. Jak píše sama autorka v závěru, jejich dějiny za druhé světové války jsou často opomíjeny. Já jsem sama nevěděla prakticky nic. Jestli jejím cílem bylo na osudy lidí z těchto zemí upozornit, tak se jí to povedlo dokonale.

Při čtení si také uvědomíte, že válka není o dobré a zlé straně. O vítězství a prohře. Není černá a bílá. Ve skutečnosti má jen spoustu šedých tónů.

"Zloději a šlapky,"  zašeptal Andrius. "Jestli chceš vědět, co se tam píše." Zloději a šlapky. Uvnitř byly naše matky a s nimi učitelka, knihovnice, starší lidi a novorozeně - zloději a šlapky.

Do války je vtažena i patnáctiletá Lina z celou její rodinou. Sice nemusí bojovat, ale je to vážně taková výhoda?

 Jak změní člověka pracovní tábor

Samotný příběh vlastně není nijak složitý, opravdu překvapivé zvraty nečekejte. Jednotlivá úmrtí vás asi zasáhnou, ale brzy pochopíte, že doufat, že postava zůstane na živu, jen proto, že je jedna z hlavních, je v této knížce hodně naivní. Hlavně díky tomu vás kniha tak emotivní. Oblíbíte si nějakou postavu a najednou otočíte stránku a je pryč.

Čím se příběh zdá jednodušším, tím víc si dala autorka záležet na postavách. Jestliže v nějaké knížce můžete pozorovat opravdu výrazný vývoj postav, pak je to právě V šedých tónech. Těžko uvěřit, že ti sourozenci ze začátku knížky jsou ti samí jako na konci.

Pomyslela jsem na tátu. Ví, že je válka? Ví, že máme všichni vši? Ví, že jsme tu namačkáni s mrtvým dítětem? Ví, jak moc mi chybí?

Trochu jsem se bála, aby autorka z knížky neudělala příběh o velké lásce za doby druhé světové války. Přece jenom u různých zpracování pro mládež to není nic neobvyklého. První okamžiky setkání Liny a Andriuse tomu možná trochu i nasvědčují, ale mé pochyby se brzy rozptýlily. Jejich vztah byl spíš takovým doplněním děje a epilog vyřešila autorka opravdu úžasně.

I přes ne úplně snadné téma se mi knížka četla opravdu dobře. Pokud to srovnám například s Na západní frontě klid, což se mi sice také moc líbilo, ale za dva dny bych to těžko přečetla. Krátké kapitoly mě také potěšily, stejně jako Lininy vzpomínky na minulost na základě různých asociacích. Ještě víc si díky tomu uvědomíme, jak moc se její život ze dne na den změnil.

Naděje umírá poslední

Líbí se mi i obálka. Kromě toho, že vypadá bezesporu nádherně, se k příběhu skvěle hodí. Ukazuje, že i v tom největším mraze může vyrůst rostlinka, i v tom největším zoufalství máme naději.

"Smysl pro humor," řekla matka, oči plné slz smíchu. "Ten nám vzít nemůžou, že?"

Příběhy na podobná témata jsou vždycky lepší z vlastních zkušeností než fiktivní. Ruta Spetysová sice jen použila některé zážitky lidí, kteří deportaci přežili, ale přesto napsala knihu, která může skutečným osudům směle konkurovat. A ve stylu zpracování je bezpochyby předčí.

O hodnocení jsem vůbec nemusela přemýšlet, jiné číslo než deset nepřipadá v úvahu.

Jedna z nejlepších a nejemotivnějších knih, co jsem kdy četla.